9.B se loučí


Rok se s rokem sešel, zbývá posledních pár dní,

při psaní smích nás přešel a teď už jen loučení

…a příští rok už s tebou nesedím…

Jak bych to řekla… Devět let uteklo jako voda a pomalu se jedna životní etapa blíží ke konci. Vzpomínám si na svůj zápis do školy, s nabarvenými konečky vlasů na modro, fixou od paní vychovatelky. No jo, vždycky jsem chtěla modrou. Počítala jsem tečky na beruškách, kreslila postavičky, poznávala písmena a pyšně jsem od zápisu odcházela s tím, že příští pondělí poznám své spolužáky, paní učitelky a začnu sbírat své první jedničky. To mi ale nikdo neřekl, že si musím počkat do září… Tehdy mě to mrzelo, to jsem ovšem ještě netušila, jak moc mi po nástupu do školy začne školka a hlavně spaní po o chybět. 

A je to tady. Nastal den D. Můj první školní den. Celá v růžovém jsem cupitala s maminkou za ruku, se svojí stylovou Hello Kitty aktovkou do tohoto nového světa. To víte, přišla jsem si důležitá. Na lavicích visely jmenovky a usedla jsem za svojí milovanou dlouhovlasou blondýnkou od koní. Hned jsme si padly do oka. Nadšeně jsem sledovala dění ve třídě, pyšné rodiče, moje první lásky a nemohla jsem se dočkat na to všechno, co se naučím. Chvíli jsme byli jedna třída, chvíli dvě, učitelky se nám střídaly jako roční období, byli jsme mezi třídami rivalové i nejlepší přátelé, co si vždycky kryjí záda, vymýšleli si přezdívky, jako borci, amatéři a Einsteini, jenomže jsme nevěděli, že Einstein se píše s E na začátku. Opravdu diplomati… Prvním stupněm jsem proplouvala se samými jedničkami, dokonce jsem zvažovala gymnázium. Před nástupem do šesté třídy jsem byla šíleně nadšená, jak jsem už velká a že budu mít fyziku, přírodopis a dějepis. Že přírodověda a prvouka je pro malé děti a já už jsem velká šesťačka. Kdybych jen věděla, jaký problém mi bude fyzika dělat. Jako by to bylo včera, co jsem šla po chodbě s mými děvčaty, nadšeně si nesla v rukou svoji první učebnici fyziky a počítala dny do nového školního roku. Kdy se to jen změnilo na odpočítávání dnů do jakýchkoliv prázdnin? Z prvního stupně si toho moc nepamatuju, jen ráda koukám na staré fotky na školních stránkách. Chybí mi to nadšení před každým naším společným výletem, jak jsem nemohla dospat a neřešila žádné hlouposti. Svačinka byla vždycky připravená, oblečení vybrané večer předem, batůžek nachystaný a mohlo se vyrazit. Jak šel čas, chytla jsem se špatných i lepších lidí, poznávala samu sebe a jsem pyšná na to, kde jsem. I na to, kde jsme my všichni, co sedíme v této třídě. Možná už nejsem tak vzorná žákyně, možná už nemám tak dobrý prospěch, možná už sem nechodím tak ráda, možná už nemám nejlepší vztahy s učiteli, možná už nejsem taková, jakou by si mě někteří představovali. Všichni jsme si prošli velkými změnami. Může za to hlavně tato situace ve světě. Měla spoustu negativních i pozitivních dopadů na společnost a naše poslední strávené chvíle dohromady. Hodně záleželo na tom, jak jsme tento volný čas pojali. Vzpomínám, jak nám paní učitelka zrušila v sedmé třídě výlet s tím, že v osmé a deváté třídě toho bude habaděj. Jenomže kdo mohl tehdy tušit, že se na dlouho dobu nikdo nikam nepodívá? Neposedíme si v autobusu do Amsterdamu, jedině tak vysedíme důlek na židli u stolu před počítačem. Celou první karanténu jsem poctivě plnila každý úkol, každý zápis a měla potřebu být perfektní. Mířila jsem na gympl. Na práva nebo psychologii. Dokonce jsem zvažovala politiku a své feministické hnutí, chtěla jsem dosáhnout světového míru a zachránit přírodu, bránit lidská práva a být inspirací pro mladé. Pořád mě to tak nějak láká, ale je humorné, jak rychle se to změnilo. Bohužel nám situace vzala spoustu zážitků, možnost plnohodnotného vzdělání, ale přeci jen… všechno má svůj důvod. Po celém létě jsem doufala, že bude můj poslední školní rok na základce podle mých představ. Šaty na polonézu jsem měla vybrané už dávno a věřila jsem, že v nich zazářím. Chtěla jsem být princezna. Věřila jsem, že se podívám na různé střední školy, nasbírám nezapomenutelné zážitky a všechno bude tak, jak má. Byla to velká lekce samostatnosti a toho, abychom se naučili si věcí vážit. Možná občas říkám, jak moc se těším, až vypadnu z téhle základky, ale budu ráda vzpomínat na svoje dny tady. Na všechny hlouposti ve třídě, hledání vánočního stromku, rozfláknuté jablko za tabulí, flusačky, věci létající z okna, ne od nás samozřejmě… Každý vtípek pana učitele, každé nezapomenutelné hlášky učitelského sboru i mých parťáků v lavicích. Byla to jízda a odcházím odtud připravená na nové zážitky. Mám vás moc ráda a bylo to úžasných 9 let s vámi. A Emi… příští rok už s tebou nesedím…

Ema Lapčíková, 9.B


Už to tak jednoduché nebude

Už je to poměrně dlouho, co jsem se jako malý poprvé podíval na tu velkou budovu, ze které mě mrazilo po zádech. Byl to jak pohled strachu, tak i náhled do budoucnosti. Ale nástup podle vyhodnocené diagnostiky odpovídal až za rok. Teprve po tom dlouhém roce, který ale utekl rychleji než voda po skalách, jsem mohl právoplatně vstoupit nohou do školy jako nový žák.

První dny a pocity nebyly nijak děsivé, přátelství vznikalo napodobováním zvuků školního zvonku, nebo jen pouhým poukázáním na to, že máme podobné papuče. Jen ta pouhá radost z toho, že člověk dostal jedničku z písemky za sčítání jednociferných čísel, je nezaměnitelná. To ale nikdo nevěděl, co nás bude čekat za pár let.

Pátá třída byla peklo. Příprava na druhý stupeň nebyla nejlehčí, ani nejtěžší, ale dvě stránky úloh z matematiky nebyly ten nejhezčí dárek, ještě k tomu každý den. Ale myslím si, že tak jsme si prošli náročnějším obdobím a čekal nás odpočinek.

Teď to nemyslím zle, ale na prvním stupni jsme celkem vystřídali více třídních učitelů, spíše učitelek, než farmář ponožek. Podle mě to nebylo nejlepší období pro čerstvé žáky, protože každý učitel, přece jen, učí jinak. Představte si, že máte vařit, ale každou ingredienci nebo postup máte z jiného receptu.

No co už, prokousali jsme se tím vším, takže teď nás čeká druhý stupeň. Jak jsme se tak pečlivě připravovali v páté třídě, neříkám, že všichni, nástup do šestého ročníku nebyl vůbec těžký náraz. Naopak, byl to něžný dopad na stejné doskočiště, jen tentokrát do peří.

Kolektiv v naší třídě se přestal oddělovat na pohlaví a zapadli jsme do jakýchsi skupinek. Seznámili jsme se s novými učiteli, s tím jak učí, ale na to, že každý předmět máme jiného, na to jsme byli zvyklí díky třídnictví z prvního stupně.

Postupem času, jak si člověk začne zvykat, stává se trochu drzejším. Vyrušování v hodině nebyl můj styl, ale proč bych si v hodině matematiky nepopovídal. Pak se mně to vymstilo při písemce, kdy jsem se musel jen smát, že nevím vzoreček obvodu a obsahu obdélníku.

Sedmá třída nebyla skoro žádná změna, jen se nám vyměnilo pár učitelů a odebrala jedna šestá hodina. Co nám ale změnilo pohled na sedmý ročník, byl lyžařský výcvik. Nevím, jak se měly druhé skupiny, ale my v první jsme měli pohodu a jezdili jsme, no, jako prasata. Toto, dovolím si říct, byl asi ten nejlepší výlet, jaký mohl být uskutečněn, takže doufám, že si to i ostatní třídy užijí jako my.

Následující osmá třída byla v prvním pololetí zatím nejnáročnější ze všech, co jsme si prošli. Intenzivní příprava s těžkým učivem, všechno se to míchalo a zkusíš nepochopit jednu věc, už tě stáhne vodní proud k vodopádu zkázy. Vtom se ocitla nemoc, která vše zachránila z pohledu žáka, jen ne životy. Výuka se stala zpomalenou a jaksi dobrovolnou.

Bohužel až když nastal čas na devátý ročník, jsem si uvědomil celý princip školy. Není to vězení, ani mučení, celé to záleží na nás, jak to pochopíme, jenže má dětská mysl do této doby nechápala, že to bylo jen pro mou budoucnost, a to jsem si myslel, že dospívám. Bylo mně líto, že jsem toho času nevyužil více, ale člověk se nesmí ohlížet dozadu. 

A na závěr jsem napsal krátkou básničku:

Z mého pohledu to není tak dávno, Teď proberu se z vidění myšlenek

co poprvé se v lavici potím, a naposled ve třídě do ničeho bez vnímání hledím.

ale už ani nepamatuju, Tak doufám, že na mě budeš vzpomínat v dobrém,

kdy učivo do sebe drtím. protože příští rok už s tebou nesedím. 

Radim Říha 9.B




  Prosím čekejte...